Michal Musil v MF DNES si láme hlavu, proč se u nás tolik nadává na Evropskou unii. Nepochopitelně velká míra protievropského cítění se dá nazvat podle Musila doslova „eurofobií“:
Jednoznačný závěr se nachází těžko. Zajisté, ona organizace není dokonalá. Podstatné věci jsou dokonce, jak ukazuje nynější dluhová krize, nedokonalé zásadně, ne-li osudově. Avšak odpor, s nímž na projekt evropského sjednocování hledí velká část české politiky, místních ekonomů, analytiků a novinářů, je opravdu výjimečný; ve srovnání s našimi sousedy určitě – a připomíná snad jen Velkou Británii. Jenže zatímco Britové zažili doby rozkvětu i bez Evropské unie, respektive před ní, české členství v Unii se časově shoduje s nynější jedinečnou dobou prosperity a svobody. (…)
Jedno z možných vysvětlení místní nelásky vůči evropské integraci se jmenuje Václav Klaus. Tento na kontinentální poměry jedinečně euroskeptický státník by nejraději vrátil Evropu zpátky před začátek integrace (…). Klaus přitom léta ovlivňoval české myšlení: obrazem Evropské unie, který vykresluje, obrazem zcela špatné, odpudivě byrokratické organizace se dá vysvětlit, proč lze u nás tak snadno svádět na Brusel pitomosti či kdejaké novoty, které si vymýšlíme sami (naposledy například na drahách, kde říkají cestujícím, že výhradně ženská kupé nařídila Evropská unie, i když to není pravda). Při vší úctě k majestátu – je možné, aby Václav Klaus „zasel“ tak velkou eurofobii?
Jiná teorie: V paměti Čechů chybějí rozsáhlé osobní zkušenosti s těmi největšími hrůzami druhé světové války. Důvodem evropské integrace přitom byla na počátku snaha, aby nějaký větší evropský celek nadobro znemožnil opakování strašné války. Jenže u nás se tento motiv opomíjí, protože nejhorší válečné běsnění se Čechů dotklo relativně málo. (…)
V každém případě by téma českého odporu vůči Evropě zasloužilo zevrubnější zkoumání.
Existuje tedy ještě jedno vysvětlení. Že Češi jsou prozíravější než zbytek Evropy s výjimkou Britů. Že téměř jako jediní vidí strašlivé nebezpečí, jež z Evropské unie vyvěrá. Zkrátka, že jsou (nej)chytřejší. O tom však mám jisté pochybnosti.
Zbyňka Petráčka v Lidových novinách zajímá, proč právě účast v evropském fiskálním paktu stojí premiérovi za referendum:
Jistě, je to zásadní věc, jež by v zemi s kulturou referend za hlas lidu stála, ale u nás se k ní má vyslovit vláda jasným ano – ne. Ten, kdo referendum navrhuje, má dávat voličům jasně na srozuměnou dvě věci: pro jakou odpověď je a proč pro ni je.
To zůstává premiér Nečas poněkud dlužen. (…) Místo toho (premier) píše o podmínce, za jaké by „vůbec byl ochoten se ke smlouvě případně připojit“. To že je slovo premiéra suverénní země? Vždyť Nečas se spíše staví do role vydíraného, který se k té pozici sám hlásí.
Zkusme ty argumenty nastínit za něj. (…)
Jedna věc je nad slunce jasná. Ten, kdo si jakkoliv oškliví evropský federalismus, ať řekne jasné ne. Smlouva o fiskálním paktu je totiž zřetelným krokem k němu. Může vést i k posílení role Německa v Evropě, o čemž se o víkendu hodně mluvilo na tradiční bezpečnostní konferenci v Mnichově.
Velmoc proti své vůli, zní německý slogan. Historik Christian Hacke s ním přišel už v roce 1988, ale teď nabírá na síle. Kdo pomáhá Sarkozymu vyhrát prezidentské volby? Angela Merkelová. Kdo je může vyhrát (při úspěšném řešení evropské krize) či prohrát (při neúspěchu) Obamovi? Angela Merkelová. Na jakou knihu se vrhají Britové? Na titul Německý génius. Leccos z toho je nadsázka, ale o nové roli Německa se v Mnichově mluvilo hodně. „Nemělo by se to přehánět,“ brzdil koně ministr obrany Thomas de Maiziere. Německo si úspěch vychutnává, ale těžko se smiřuje s tím, že by díky němu mělo přijímat i širší odpovědnost a evropsky solidárně se o něj dělit.
To vše může vést k pochybám i obavám, takže vyhlídka na německá pravidla vymahatelná i v neněmeckých podmínkách se leckomu líbit nemusí. Ale ten někdo má pak říci nejenom jasné ne, ale i neméně jasnou alternativu k němu. Kam bude směřovat Česko, odmítne-li účast ve fiskálním paktu, tedy i jádru Evropy?
Objevuje se argument, že pro Česko se nezmění nic a odmítači fiskálního paktu žádnou alternativu formulovat nemusí, neboť si jen stojí za svým. Ale ten argument má slabinu. Ti, kteří připouštějí, že jsme se zavázali přijmout euro, ale jedním dechem dodávají, že podmínky se zatím změnily, jako by odmítali připustit, že se změnila i realita v Evropě. Je-li tedy na výběr jen rozpad eurozóny nebo její posílení směrem k federalismu, je sebezáchovné kultivovat k tomu vlastní postoje a argumenty.
S něčím podobným máme i vlastní zkušenost – stačí se ohlédnout za kuponovou privatizací. I ta přinesla neblahé důsledky, například tunelování velkých podniků. I tehdy se ozývaly hlasy, že právě tunelování dokládá systémovou chybu velké privatizace coby projektu. Nepodobají se argumentům, že dluhová krize dokládá systémovou chybu evropské integrace coby projektu? I tehdy se říkalo, že ekonomové předběhli právníky. Nepodobá se to argumentům, že evropští politici při konstrukci společné měny předběhli ekonomy? Kuponová privatizace potřebovala fungující právní rámec a také ho ex post dostala – regulaci kapitálového trhu. Dostane teď společná evropská měna politický a ekonomický rámec? To je, oč tu běží a na co bychom si měli tříbit názor. (…)
V debatě o jádru EU nejde jen o fiskální pakt. I to bylo zřejmé na konferenci v Mnichově. Němečtí politici jsou razantní ve věci rozpočtové kázně, ale ocitají se v rozpacích, mají-li hovořit jako lídři širšího celku. Jak Německo v krizi ukáže sílu k vedení, když s tím má neblahou historickou zkušenost? (…)
Jaký plán B má tedy česká vláda, ba české politické elity? Je očividné, že Evropa potřebuje nějakou protiváhu vůči Německu, takovou, jakou ve druhé polovině 19. století tvořily RakouskoUhersko a Francie. Stejně tak je očividné, že vně jádra EU taková protiváha nevznikne. Když před půlstoletím bylo založeno Evropské sdružení volného obchodu jako protiváha zárodku EU, The Economist psal o společenství jednoho obra (Británie) a šesti trpaslíků (Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko). Jak z této perspektivy vypadá dnešní ESVO (Norsko, Švýcarsko, Island, Lichtenštejnsko)? A jak z ní vypadá případné spojenectví Česka s Británií?
Ať už se nám to líbí, nebo nelíbí, je zřejmé, že protiváhu k sílícímu Německu se podaří vytvořit spíše v jádru EU než mimo ně. V takovém případě je tedy v českém zájmu v tomto jádru být. To je důležitější téma než samotný fiskální pakt.
