Pokud bychom hledali antikandidáta na ústavního soudce, Jan Sváček je jeho prototypem. Jiřímu Leschtinovi v Hospodářských novinách nejde jen o to, že nynější předseda Městského soudu v Praze vstoupil v červnu 1989 do KSČ:
(…) Nedosti na tom, že lhal na televizní kameru, že byl jen půl roku kandidátem. Zásadní byla Sváčkova reakce na rozhodnutí Ústavního soudu, že veřejnost má znát minulost soudců. Tehdejší senátor Marin Mejstřík mu zaslal dotaz, kdo ze členů městského soudu byl komunista. Sváček odmítl odpovědět, že jde o citlivý údaj. Takže jsme tu měli kandidáta do Ústavního soudu, jenž pohrdá výroky této instituce. Z hlediska prezidenta možná ideální kukaččí vejce. Když mu je senátoři rozšlápli, odvedli dobrou práci.
Jeho obří portrét zdobí zeď pražské Galerie DOX: kresbou vyvedený jej tam umístila umělecká skupina Pode Bal. Na první pohled to vypadá, že se prezidentův kandidát na ústavního soudce Jan Sváček stal prvním soudcem v české historii, který si na podporu své nominace zaplatil billboard. Jenže je to přesně naopak – konstatuje v MF DNES Luděk Navara:
… umělci z Pode Balu takto upozornili na jeho komunistickou minulost. Svým způsobem je to dobrá zpráva: volba soudce Ústavního soudu je pro občany (politicky neorganizované) tak důležitá, že neváhají kvůli ní pořídit obří plakát, který určitě nebyl levný.
Další dobrou zprávou je, že soudce musel před Senátem svou vlastní (komunistickou) minulost hodnotit. Řekl, že nemá nic na svou obhajobu. Nemluvil špatně, přesto se zapletl: prý nepracoval na základě zadání StB či komunistické strany. (…)
Sváček se včera ústavním soudcem nestal. Je to třetí dobrá zpráva; minulost lze jistě odčinit, ale asi to chce o trochu větší nasazení a přesvědčivost. Včerejší volba je vzkazem prezidentovi: bude muset nad příští nominací více přemýšlet. Aby si po další volbě lidé řekli i něco jiného než: Podívej, to je ten soudce z toho plakátu.
Podle Tomáše Němečka v Lidových novinách měl včera Jan Sváček nejlepší řeč během své pouti na Ústavní soud, ale po nepodařených vystoupeních ve výborech už bylo pozdě:
Senát jeho kandidaturu zamítl bez rozpravy (!). Sváček dostal „jen“ 38 ze 79 hlasů, funkce mu utekla nejtěsnějším rozdílem v historii – o dva hlasy (…).
Prezidentská kancelář je jako obvykle zaskočena a jako obvykle tvrdí, že teď nemá z koho vybírat. Jak píše kancléř Jiří Weigl: „Není pravdou, že naše právnická obec v současnosti oplývá nadbytkem jasných, odborně i mravně zralých, názorově pevných a v širší veřejnosti autoritu požívajících osobností, jejichž dosavadní životní dráha je jasně předurčuje na nominaci do Ústavního soudu.“ (Právo, 7. února)
Ale oplývá. Klidně složím celý nový soud. Potřebujete mix konzervativců, liberálů a levice, mužů a žen, akademiků, praktiků a bývalých politiků? Tak třeba: 1. Josef Baxa, dnešní předseda Nejvyššího správního soudu, muž s úctyhodnou justiční kariérou. (Jeho slabé místo je jeho dítě – totiž plzeňská fakulta, u níž jako by v poslední době ztrácel nadhled. Ale pro mě jasný kandidát na příštího šéfa Ústavního soudu.)
2. Kateřina Šimáčková, soudkyně tamtéž, členka nejlepší katedry ústavního práva u nás – totiž brněnské.
3. Vojtěch Šimíček, soudce tamtéž, akademik tamtéž. Tím bychom měli konzervativce.
4. Jindřiška Syllová, ředitelka Parlamentního institutu, nebo její manžel, advokát Miroslav Sylla. Oba se podíleli na psaní české ústavy. (Jestli doktor Sylla není Klausovi dostatečně liberální, pak už vážně nevím, koho hledá.)
5+6. Karel Čermák, doyen advokátní komory v Čechách, a Jiří Machourek, doyen advokátní komory na Moravě (pokud by chtěli).
7+8. Michal Ryška, brněnský soudce pro případy ochrany osobnosti (věkovou podmínku splní příští rok),a Vojtěch Cepl mladší, který totéž soudí ve středních Čechách.
9. Adam Bašný, státní zástupce sloužící v Kosovu, který se nebál mluvit o případu Čunek a obžalovat policejního šéfa za korupci.
10. Anna Röschová, notářka, v 90. letech poslankyně Ústavně právního výboru za ODS.
11. Jiří Přibáň, profesor práva z Cardiffu. To by ho aspoň vrátilo zpátky do Česka.
12. Hana Marvanová, advokátka. Jednu Hanu Marvanovou potřebuje každý ústavní soud, aby se mu nezkrátily žíly.
13. Vít A. Schorm, český zástupce před soudem ve Štrasburku (věk splní příští rok).
14. Karel Eliáš, tvůrce nového občanského zákoníku. Po troše přemlouvání.
15. Nataša Randlová, advokátka zaměřená na pracovní právo, jejíž kancelář má i docela imponující dobročinné projekty.
Ať prezident neříká, že „nejsou lidi“. Problém je v tom, že on a jeho poradci nikoho neznají.
Petr Uhl v Právu uvádí na pravou míru častý názor je, že žádného Klausova kandidáta Senát neschválí. Podle Uhla byl Václav Klaus vcelku úspěšný. Z 15 ústavních soudců jich jmenoval po souhlasu Senátu dvanáct, tři byli totiž ve funkci ještě podle návrhů Václava Havla. A na těch 12 úspěšných bylo jen šest odmítnutých, z toho jeden kandidát dvakrát:
(…) V roce 2004 bylo ústavních soudců málo, jednu dobu jen dvanáct, a v zákoně stojí, že plénum ÚS smí zasedat, je-li přítomno aspoň deset soudců. Ke zrušení zákona či jeho části a k jiným důležitým rozhodnutím je potřeba hlasů aspoň devíti soudců. Pro nízký počet soudců hrozil předseda ÚS Pavel Rychetský „ústavní“ stávkou.
Nyní je situaci jiná, Klaus odchází z funkce za 13 měsíců, 7. března, a i kdyby s žádným jeho kandidátem Senát nesouhlasil, chyběl by od března po odchodu Elišky Wagnerové jeden soudce, od června dva a jen posledních šest neděl Klausova mandátu by chyběli tři. To chod ÚS nijak výrazně nenaruší. Spíše je třeba litovat odchodu Elišky Wagnerové, která projevila nejen znalost ústavního práva v Evropě a ve světě, a nejen právnickou erudici, nýbrž i kus občanské odvahy, právě ve sporech s lidmi blízkými Klausovi a právo ohýbajícími.
První kandidát byl Jan Sváček, předseda pražského Městského soudu. Souhlasu Senátu málem dosáhl, chyběly mu jen dva hlasy. I z toho je vidět, že Klausův kandidát má v Senátu jistou šanci. (…)
Když vykládám cizincům, jak se v ČR rodí ústavní soudci, nechce mi nikdo věřit, že je to v českém parlamentním, tedy neprezidentském systému možné. Až se bude doopravdy předělávat ústava, měla by pravomoc vyslovit souhlas zůstat parlamentu – tedy třeba Senátu, bude-li zachován – ale návrh by mu měla dávat soudcovská rada, a není-li jí, pak by se na návrhu měli jednomyslně shodnout předsedové tří soudů – Ústavního a obou nejvyšších. Proboha, proč vlastně kandidáty na ústavní soudce navrhuje prezident republiky? Pro jeho větší moc a slávu?
