Příštího prezidenta budeme volit přímo. A podle Petra Honzejka v Hospodářských novinách je to dobře:
Nad vším naříkáním nad nevýhodami a komplikacemi z hlediska ústavy a politického provozu stojí hledisko důvěry lidí v politiku. Po letech slibů by odmítnutí přímé volby znamenalo další kapku do přetékající nádoby nespokojenosti. (…)
Námitky proti jsou nepřesvědčivé. Obava Václava Klause, že přímá volba povede k hledání superstar, je zbytečná – nikde na světě se nestalo, že by se hlavou státu stala figurka ze showbyznysu. Ani čeští voliči nejsou úplně naivní a ti, co byli, jsou snad dostatečně poučeni Radkem Johnem. (…)
Podobně je třeba odmítnout obavu, že přímá volba vyrobí horší prezidenty než nepřímá. Je pravda, že na Slovensku v ní zatím uspěli dva nevýrazní partajníci Schuster a Gašparovič, nikoli skutečné osobnosti. Ale na druhou stranu – nepřímá volba může vygenerovat ještě horší figury. Dobře si pamatujeme moment, kdy se předsedou Poslanecké sněmovny stal – coby výsledek partajní politiky – Miloslav Vlček.
Vážnější je obava, že kandidáti na prezidenta budou muset vést kampaň s vlastním politickým programem. A po zvolení mohou mít tendenci zasahovat do politického provozu – například vracet zákony po desítkách, ovlivňovat zahraniční politiku atd. Jenže ze zkušenosti s Václavem Havlem a Václavem Klausem víme, že totéž mohou dělat i prezidenti zvolení nepřímo. V případě českého prezidenta je politický vliv úměrný spíše síle osobnosti a autoritě než typu mandátu.
Nad přímou volbou nejásáme. Bude to experiment, nevíme co v českých podmínkách, způsobilých zkarikovat vše, co jinde funguje, přinese. Jenže problémy budou nejspíš spadat do kategorie provozních šumů – což demokracie přečká bez úhony. Ztráta důvěry v systém by ji mohla poškodit mnohem víc. (…)
Alexandr Mitrofanov v Právu analyzuje dva pohledy na lidi, kteří mají volební právo:
(…) Stanovisko odpůrců přímé volby působivě přednesl Petr Pithart. Pro přímou volbu se vyslovovali zpravidla senátoři za ČSSD. Ale neplatilo to zdaleka stoprocentně. (…)
Hrozbou se jeví odpůrcům přímé volby i sám takto zrozený prezident. Řeč Petra Pitharta nakreslila obrázek společnosti, v níž žijeme, jako místa, kde existuje nekritické tíhnutí k prezidentovi republiky jako k poslední instanci, která je s to napravovat chyby a přehmaty jiných politiků. Zkrátka a dobře, lidé prý vidí osobu na Hradě jako krále Miroslava. Pokud tedy tato osoba dostane posílený mandát z přímé volby, bude chtít násilně rozšířit své pravomoci a způsobí zmatek. V lepším případě to údajně vyústí v přetahovanou mezi vládou a prezidentem, v horším pak v cosi s diktátorským nádechem. (…)
Vedlejší argument proti přímé volbě byl ten, že může zničit Senát. To dodávám pro úplnost. Stejně jako mantru velkého množství diskutujících senátorů, kteří byli jak pro přímou volbu, tak proti ní, že v politice nerozhodují ani voliči, ani politici samotní, ale, představte si, média. To je zcela v linii uvažování o lidech jako nerozumném stádu, které podlehne jakémukoli pastýři. Stoupenci všelidové volby prezidenta měli jako hlavní protiargument nikoli to, že ji slibovali ve svých programech – to se bralo jako samozřejmost –, ale právě pokoru před voliči, kteří mají právo volit podle svého uvážení. Mimo jiné nezapomínali, že i v Senátu jsou z vůle lidí.
Veliké množství senátorů se obávalo o to, zda je jejich komora suverénní a sebevědomá, kdo ji může ohrozit a jak se tomu bránit. Jestliže včera jejich debatu sledovali voliči zainteresovaní na přímé volbě prezidenta, mám tušení, že větší láskou k těmto ženám a mužům v žádném případě nezahoří.
Podle Martina Komárka v MF DNES důkladná debata v Senátu včera mnoho nových argumentů do debaty o tom, zda je lepší přímá, nebo nepřímá volba, nepřinesla:
(…) Politologové, kteří tvrdí, že prezident zvolený přímo lidmi přinese do poměrného systému nerovnováhu, mají pravdu. Nejspíš se nemýlí ani ti, kteří varují, že prezident s mandátem od lidí může být příliš silný a může se snažit konkurovat reálné moci premiéra. (…) Lichá nemusí být ani obava, že hlasování může převálcovat prázdná celebrita nebo měšec nějakého oligarchy. A dobré jsou i důvody těch, kteří tvrdí, že celý ten tyátr bude konfrontační a je zbytečné měnit kvůli tomu ústavu, když ji nepřepíšeme pořádně, nepřidáme prezidentovi pravomoci a případně nezrušíme Senát.
Zatleskal bych osobně těm odvážlivcům, kteří by řekli, že když už volíme prezidenta přímo, tak změňme celý volební systém. Zaveďme i pro Sněmovnu většinový systém, který by mohl omezit zápecnictví, šeď, intrikánství a hlavně korupci v politice.
Jak to, že přes tyto výhrady je tedy neslaná nemastná změna s nemalými riziky a vedlejšími výdaji k lepšímu? Důvody nejsou ústavní, filozofické, historické, ale reálně politické. Prestiž politické třídy je na nule. Liberální demokracie je sice formálně kvalitní, ale uvnitř zkorumpovaná systémem nelegálního financování stran a neblahého vlivu politiky na policii a justici.
Žádná změna tohoto systému (pokud neznamená klouzání zpět k diktatuře) není tedy k horšímu. A to tím spíš, že občané si přímou volbu velkou většinou přejí. A politici všech demokratických stran jim ji už několikrát slibovali a slib nikdy pod různými záminkami a za použití nejrůznějších fint nesplnili. Podobně chránili dlouho neudržitelnou imunitu a tu si včera konečně bez velkých fanfár omezili.
(…) Zákonodárcům poníženě neděkujme, když něco splní, ale jistou pochvalu zaslouží. Zemi totiž netrápí ústavní kudrlinky a drobná vybočení z rovnováhy. Trápí ji malost a shnilost politiky, která je v mnohých svých projevech blízká východnímu klientelismu a bezpráví.
Poslední dobou si politická třída alespoň v něčem uvědomuje neudržitelnost tohoto stavu. Pokud splní většinové přání voličů a své sliby, je to náznak cesty k nápravě. Podobně jako to, že odstupují ministři podezřelí z úplatkářství a jsou trestáni státní zástupci, kteří zametali případy pod koberec. (…) Občané se o politiku hluboce nezajímají, ba jí pohrdají. Přímá volba by mohla být poměrně dobrá propagace.
(…) opakujme to hlavní: když jdou věci špatně, a česká politika jde špatně, přináší změna naději.
