Podle Evropského soudu pro lidská práva má Česká republika zaplatit potomkům Františka Kinského čtvrt milionu za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pro stát je to směšná suma, ale nijak to – podle Jiřího Leschtiny v Hospodářských novinách – nesnižuje sílu satisfakce šlechticovi, jehož žádosti o vrácení majetku vyvolaly jednu z nejšílenějších reakcí státních činitelů v naší novodobé historii:
Poté, co v roce 2003 vrátil soud Kinskému část majetku, se politici shlukli do houfu a pálili z kanonů. Václav Klaus volal po aktivní a sebevědomé reakci, Vladimír Špidla se chtěl opevnit proti Kinskému změnou ústavy. Petr Nečas zpochybnil duševní příčetnost soudců. Grossova policie pak odposlouchávala Kinského právníka. Jen proto, že hájil zájmy klienta.
Tehdy se v plné šíři vyjevilo, kam až jsou politici schopni zajít v nadbíhání přízemním nechutím a záštím k vracení rodových majetků. Tedy toho, co v očích lidových závistivců padá šlechticům bezpracně do klína.
Ozvěny této hysterie teď zažíváme při církevních restitucích. Co jiného než vyvolávání závisti je Zaorálkovo pózování s cedulí: Nejde o věřící, ale o peníze a majetek. A jestli Bohuslav Sobotka nazývá navrácení komunistického lupu darem za 134 miliard korun, popírá krádež církevního majetku jako takovou. ČSSD a komunisté tak srdnatě rozvíjejí tradici podštívání proti restitucím, ať už se týkají šlechticů, emigrantů nebo církve.
V této situaci je hodné obdivu, že koaliční poslanci dál propasírovávají zákon o církevních restitucích parlamentem. (…)
Sledování „drzouna“, který si dovolil žalovat stát, i jeho advokáta policií patří spíš k praktikám zemí, které si troufáme nazývat nerozvinutými – konstatuje v Lidových novinách Martin Zvěřina:
A přece se v roce 2004 stalo, že policisté se souhlasem státního zastupitelství i soudu odposlouchávali hovory mezi advokátem a jeho klientem, jejichž důvěrnost má být nedotknutelná. Přední politici Kinského očerňovali v zahraničí (například ministr Pavel Dostál o něm řekl, že kolaboroval s nacisty). Státu později vyťal políček i Ústavní soud, když konstatoval, že odposlechy byly nezákonné a neopodstatněné: „Logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji pozici, a to minimálně získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských složek, nejde-li přímo o pokus zastrašit druhého účastníka řízení. Takový postup je zcela nepřijatelný a je hodný odsouzení.“
Řeknete si, že to byla taková divná doba, kdy kadeřnici Regecové osobně vyhrožoval náměstek policejního prezidenta Jakubík. (…)
Jenže když po nálezu ÚS na konci roku 2007 Policejní prezidium zkoumalo správnost policejního postupu, dopátralo se pouze ke konstatování, že vše bylo v pořádku, tedy se dostalo do zásadního rozporu s ÚS. Tehdejší ministr vnitra Langer pouze slíbil, že se věcí bude zabývat. Na profesionalitu a povědomí zákonnosti u policie se spoléhat nelze ani dnes, před soudci varuje zpráva BIS a úroveň politiků určuje nejslabší článek: ABL. Jsme na tom lépe?
