Když o víkendu dorazili do Lán prezidenti Srbska, Chorvatska a Slovenska, byli uvítáni chlebem a solí. Prezident Václav Klaus se tak snažil evokovat myšlenku slovanské vzájemnosti a k tomu ještě dodal, že rozšíření Evropské unie (myšleno o Chorvatsko a Srbsko) nemá altruistické, ale sobecké důvody. A že se ty státy stanou našimi spolubojovníky proti falešné politické korektnosti. Zbyněk Petráček se v Lidových novinách ptá, jestli je v českém zájmu sázet na slovanskou vzájemnost(?):
(…) Chceme bojovat proti politické korektnosti právě se spojenci, kteří se teprve zbavují cejchu „balkánských řezníků“? Aby bylo jasno, současné vlády Chorvatska i Srbska (a osobně prezident Tadič) si zaslouží úctu za to, jak se ke krvavé minulosti staví i jak spolupracují při hledání pachatelů. Ale na to, abychom se v boji proti falešné politické korektnosti inspirovali západním Balkánem, ještě neuzrála doba.
(…) Návštěva prezidentů v Lánech doložila víc, a sice kde leží reálné možnosti českého vlivu. Kdyby si český prezident sezval hlavy Chorvatska a Srbska před deseti lety, působilo by to divně – jako posílení těch, kteří teskní po Miloševičovi a velké Jugoslávii, jako kladení rovnítka mezi viníky a napadené. Teď je situace jiná a Václav Klaus to vystihl. Odmyslíme-li si chléb, sůl a řeči o politické korektnosti, nabízejí se reálné otázky: je v českém zájmu a silách vývoj na Balkáně ovlivnit? Pokud ano, co pro to můžeme udělat a čeho bychom se měli vystříhat?
(…) Když se před 22 lety čerstvý prezident Havel zmínil, že by chtěl zprostředkovat mír mezi Izraelci a Palestinci, sklidil posměch, neboť v tom pohořeli i američtí prezidenti. Bylo to vůči němu nefér, neboť z tehdy nastoupivší elity se nevyznal v praktickém fungování světa nikdo. A pravdou zůstává, že Václav Havel jako jediný ze zdejších osobností na to měl aspoň renomé.
Když se angažuje na Balkáně prezident Klaus, je to svým způsobem ještě větší přelom. Vždyť právě on si ošklivil regionální iniciativy typu Hexagonála či Visegrád. Byl pro přímou cestu na Západ, alespoň dokud tvrdil, že Západem je pro nás NATO a EU. Co tedy znamená jeho angažmá? (…)
Za prvé: využít toho, že Klaus nikdy – ani za nejhorších Miloševičových časů – nedémonizoval Srbsko, tudíž tam má bonus.
Za druhé: nenechávat roli toho, kdo chápe i hájí srbský zájem, jen na Rusku.
Za třetí: pokračovat v oblíbeném postupu nařeďování EU – čím více zemí (a čímméně evropsky kovaných) do EU vstoupí, tím menší šance na unifikaci.
Za čtvrté: položit základy jakési Malé dohody 2.0 pro případ vzniku vícerychlostní EU, abychom v té pomalejší měli spojence.
(…)
Prezidenti Klaus, Tadič i Josipovič se shodují, že vstup Srbska do EU nemá být podmíněn uznáním Kosova. Ale leží ta otázka pouze v rovině uznat – neuznat? Pokud je někdo v pozici angažovaného mediátora, musí si tu otázku klást nuancovaněji. Nezávislost Kosova je realitou (stejně jako budoucí nezávislost Palestiny), neboť si to drtivá většina Kosovanů (Palestinců) žádá. Ale v jakých hranicích se má ta nezávislost realizovat? Podle historické linie na mapě, nebo podle skutečných poměrů, tedy připojit severní (srbské) oblasti Kosova k Srbsku? To je otázka šitá pro ty, kteří rádi foukají proti větru. Tady totiž neobstojí argument, že „v Evropě je to prostě tak“.
V Evropě je to různé a historické hranice dostávají často na frak.
(…) před osmi lety Evropská unie přijala Kypr, ačkoliv je stále rozdělený na řeckou a tureckou část. Proč by tedy nemohla přijmout i rozdělené Kosovo? Samozřejmě že EU Kosovo nepřijme, už z jiných důvodů, ale je to zajímavý námět pro cvičení v argumentaci. Alespoň pro toho, kdo chce prostředkovat mezi Unií a západním Balkánem.
Takové cvičení je pikantní zvláště pro české politiky. Český argument proti odtržení Sudet v roce 1938 se opírá právě o historickou hranici. Dá se použít proti nezávislosti Kosova jako celku, jenže ta už je realitou. Ale nedá se použít pro jeho další drobení, tedy na podporu tam žijících Srbů. Jak si s tím poradí česká politika?
